BRITSKÁ KOČKA

Britská kočka je pro hodně lidí synonymem nádherné a přítulné kočky aristokratického vzhledu. Nezanedbatelnou výhodou tohoto plemene je zcela určitě i snadná péče o její srst a její soběstačnost. Proto je mezi chovateli tak oblíbená, a to hlavně v Evropě. Lidskou pozornost nevyžaduje, sama vám jí věnuje jen pokud něco potřebuje nebo má tu správnou náladu. Má klidnou povahu, ve starším věku mohou být tyto kočky trochu nevrlé a hůř snáší změny v domácnosti. Z toho plyne i jejich potřeba většího klidu (hlavně s přibývajícím věkem) a možnosti ukrýt se před ruchem v domácnosti na své oblíbené místečko, a to hlavně v případě, že se v rodině vyskytují aktivní malé děti, které by si jí chtěly příliš často hladit.

Stavba těla:

– svalnatá, podsaditý vzrůst, široký hrudník a ramena
– krátké robustní nohy, kulaté tlapky
– ocas relativně krátké délky
– nos krátky, široký a rovný
– zaoblený lebka, mírné odsazení nosu
– malé, široko posazené uši
– oči daleko od sebe, kulaté
– barva očí oranžová nebo modrá (podle barvy srsti)
– váha 4 – 9 kg

Srst:

– krátká, hustá srst, hodně podsady
– všechny barvy jsou povoleny, ale skořicová a plavá není podle FIFe vítána
– barva očí se mění podle barvy srsti

Povaha a charakter: Britská krátkosrstá kočka je nekompliované plemeno jak co se týče povahy, tak i péče o srst. Je považována za velice přizpůsobivou kočku a snadno se přizpůsobí své lidské rodině. Obecně platí, že britskou krátkosrstou kočku lze chovat samotnou, ale dobře vychází i s dalšími kočkami. Její jemný charakter z ní dělá příjemného společníka. Rády se nechají zlákat hrou a jsou i dobrými lovci. Starší zvířata mají trochu tendenci k lenosti, pokud nemají dostatek příležitostí k hraní a dostatek vaší pozornosti.

Historie: Britská kočka byla původně vyšlechtěna z poněkud neorganizovaných chovů různých krátkosrstých koček, včetně domácí kočky, siamské a ruské modré. Až zhruba od roku 1900 byly cíleně vybírány konkrétní barevné varianty, zejména modrá verze se těší velké oblibě. Do té doby byly v chovech křížené i perské kočky, což mělo za následek potomstvo s delší srstí. Tyto kočky jsou nyní uznávané některými organizacemi jako samostatné plemeno. Další křížení se provádělo s Evropskou krátkosrstou kočkou a Chartreux v 70. a 80. letech, které daly konečně britské kočce její finální podobu.

Náchylnost k nemocem: Ačkoli je britská krátkosrstá kočka považována za zdravé plemeno, ani jí se nevyhly dědičné choroby. Někteří jedinci mají dispozice ke genetické hypertrofické kardiomyopatii – HCM (srdeční slabosti), polycystickému onemocnění ledvin a také dědičné tvorbě cyst v ledvinách. Ta může vést k selhání ledvin ve vyšším věku.

Onemocnění zvané HCM se v posledních letech rožšířilo. Příznaky jsou arytmie, ventrikulární fibrilace (= náhlá smrt), rychlá srdeční frekvence, zrychlený dech, dušnost, plicní edém, hromadění tekutiny v pohrudnice (= srdeční selhání). Vznik krevních sraženin v krevním oběhu, které mohou způsobit ochrnutí zadních končetin. Postižené kočky onemocní obvykle v rané dospělosti. Pro testování je v současné době k dispozici ultrazvukové vyšetření a test DNA. Ultrazvukové vyšetření je doporučováno opakova v závislosti na věku kočky.

Zkratka PKD také dominovala v diskusi v chovatelských kruzích: je to zkratka pro „polycystické onemocnění ledvin“, tj dědičných ledvinových cyst. Kromě perských a exotických koček se tato nemoc vyskytuje i u Britek. Částečně je tímto onemocněním ovlivněna skoro polovina koček. Ultrazvukovým vyšetřením je možné odhalit tuto nemoc již u kotěte, a to od desátého týdne života.