Mé soužití s kočkou – část 1.

MOJE KOČIČKA MÍŠA

Svou první kočičku (a zatím jedinou) jsem si pořídila když jí bylo 8 měsíců. Byla to láska na první pohled. Hlavně teda z mé strany :-)) Hned jak jsem viděla její velké, krásné oči a vyhublé tělíčko. Původní majitelka dala na internet fotky, na kterých byla ještě úplně malá, takže to byl takový malý kočičí, chlupatý hubeňour. Byla to jasné, je to ONA! Zavrhla jsem hned původní myšlenku, že bych si pořídila „značkovou“ kočku (pokukovala jsem po Ragdollech) a vybrala si tuto míšenku kočky domácí a mývaláka (možná). Srdce zvítězilo nad rozumem, láska nad nenávistí, míšenka nad klidným a možná líným Ragdollem :-))

PRVNÍ MĚSÍCE BYLY ZKOUŠKOU

Když jsem viděla první krůčky své nové kočičky u nás doma, byla jsem nadšena. Kočička hned po opuštění přepravky snědla tehdy ještě oblíbenou kapsičku ve fialovém obalu a postupně začala přezkoumávat okolí. Její krůčky byly něžné a jemné. Mé obavy, že by někam skákala, něco poničila nebo snad shodila byly ty tam. Kráčela jako baletka, pomalu očichávala všechno ve svém okolí…no prostě ideální zvíře – můj výběr, má volba, vznášela jsem se na obláčku své spokojenosti a dokonalého výběru mé malé svěřenkyně.

Na příchod nového člena smečky jsem se snažila zodpovědně připravit. Kočičce jsem již před příchodem vyhradila místa, u kterých jsem se domnívala, že by se jí mohly líbit, položila jsem tam vlastnoručně vyrobený provizorní pelíšek a čekala až na tato místa zavítá. Jak asi tušíte, tak nezavítala. Tato místa je celé týdny nezaujala, až jsem postupem časem uznala, že je zbytečné snažit se kočku na ně zvykat. Prostě jí nezajímají, tak to je. Přijala jsem tuto skutečnost jako fakt, pelíšek jsem vyhodila a nechala to být.

První noc s našim nových členem domácnosti, jsme s přítelem podlehli představám, že kočka si musí zvolit své místo na spaní sama (energetické zóny zmiňované v mnoha článcích na internetu v nás zanechaly stopu). Tak jsme jí nechali být a šli jsme si lehnout. Kočička ještě chvíli pobývala v obývacím pokoji, ale pak se tiše připlížila do ložnice.

Přítel spal na břichu a tak usoudila, že by bylo nejlepší lehnout si na prostor mezi jeho nohama, který tvořil přirozený pelech. Ne jako ten, který jsem jí připravila v obýváku, kde by byla osamotě a určitě v menším pohodlíčku. Protože je přítel hodný, tak se snažil v této poloze vydržet déle nežli mu bylo milé, ale nakonec to nevydržel a kočku pomalu a s láskou přesunul vedle. Vedle se jí to ale nelíbilo. Já ležela na boku a tak se jí zdálo logické, že vyleze na nejvyšší a nejpohodlnější místo v ložnici – na mě a tam se uvelebí. Já jsem také hodná :-)), takže jsem se snažila skoro nedýchat, aby se kočička nijak první noc nestresovala a mohla ležet, kde se jí to nejvíce líbí. Odnesla to pokřivená a ztuhlá záda. Celkově noc skončila ranní únavou až vyčerpáním z celonočního bdění.

Nový člen rodiny (mimo jiné) totiž měnil stále místo svého výskytu jak v ložnici, tak mimo ní a mě jako člověku nezvyklému na to, že se mi po bytě pohybuje něco jiného než lidské bytosti to dělalo trochu starosti. Trochu dost. Byla jsem stále v pozoru, přemýšlela kde asi je, kam může vyskočit, co rozbít…dámy mi snad porozumí. Nastaly první pochybnosti o tom, zda jsem udělala dobře, když jsem si pořídila svou novou společnici, zda soužití zvládnu v dobré psychické pohodě. A pochybnosti mě doprovázely tak další 3 měsíce. Přiznávám, že docela dlouho.

První 2 dny byla má kočička jménem Míša ještě nerozkoukaná a tak zkoušela své možnosti v rámci nového bydlení. Po prvních něžných krůčcích začala skákat na poličky, na kterých jsem měla (a dokonce i stále mám) spoustu kytek. A začala je okusovat. Nejvíc oblíbené byly u ní africké fialky a ibišky. Protože mám kytky moc ráda a pěstuji je roky, tak jsem začínala trochu trpět při pomyšlení, že budou všechny bez listů nebo v nich budou mít dírky od kočičích zoubků. Také jsem měla obavu o kočku kvůli jedovatosti některých kytek. Na internetu jsem našla několik seznamů kytek škodlivých pro kočky, často se však informace odlišovaly, každopádně to vypadalo, že jedovatých mám doma spoustu, takže jsem kočku radši sledovala. Naštěstí fialky ani ibišky nebyly v seznamu, tak jsem věřila ve zvířecí inteligenci a instinkt a doufala, že do jedovatých se nepustí. Toto se mi zatím potvrzuje. Po dvou a půl letech žádná otrava kytkami. I přes desítky možností si kočka vybrala vždy jen bezpečné kousky. Veterináři sice inteligenci zvířat v rámci výběru nejedovatých kytek popírají, ale kdyby vůbec neexistovala, tak by venku asi leželo spoustu otrávených koček, protože i v zahradách se vyskytuje spousty jedovatých kytek 🙂 Takže úsudek si udělejte sami. Já si prostě myslím, že na tom něco je.

Každopádně bylo jasné, že kočka chce baštit něco zeleného. Nejdřív jsem se jí snažila přemluvit, aby nechala být mé fialky. Moc to nezabíralo (jako většina zákazů, kterým se budeme dál věnovat). Nejvíc se mi osvědčila metoda smíření se s realitou, že fialky prostě mít nebudu. Ve své mysli jsme se s nimi rozloučila, nechala kočku na pokoji aaaaa první úspěch!!! Kočku najedou přestaly zajímat. Tenkrát jsem ještě netušila proč. Myslela jsem, že jí prostě najednou přestalo bavit jejich ničení, ale pravdou je, že čím víc se snažíte kočce zabránit v její činnosti, tím víc jí povzbuzujete, aby v ní pokračovala. Ano, klasický paradox a začarovaný kruh. Aby jste něco získali, musíte se něčeho vzdát. V mém případě fialek 🙂 Získala jsem větší klid a hmatatelný výsledek.

Později jsem pro její radost a zdraví střevní mikroflóru (jak jsem se domnívala) a dobré zažívání zakoupila kočičí trávu. Tu má kočička nežrala a žrát nechce. Žere jen jednu konkrétní na terase, vůbec ne tu speciální (kočičí) . Stejně jako kočičí mléko a jiné kočičí (prý neodolatelné) pamlsky. Vůbec jí nezajímá catnip, neodpuzuje odpuzovač koček ve spreji a kapsičky, které by prý kočky kupovaly, žrát prostě vytrvale odmítá. Mám někdy pocit, že by snad radši umřela hladem než by jim dala šanci :-))) Vítejte v realitě života s kočkou. Nic nemusí být jak čekáte.

Jak příběh pokračoval se dozvíte v dalším článku…