Norská lesní kočka

Jak již název napovídá, norská lesní kočka pochází z Norska a zde je známá jako “Skogkatt”. Jedná se o velkou polo-dlouhosrstou kočku. Přestože má ve svém názvu slovo “lesní”, jsou tyto kočky velmi domácky založené a užívají si společnost jiných mazlíčků a lidí v domácnosti. Norská lesní kočka je dobrá lovecká kočka a byla rožšířená v domácnostech právě proto, aby je zbavila hlodavců.

Tyto kočky jsou schopné vydržet i drsné a extrémní povětrnostní podmínky. Jsou vybaveny vodoodpudivou vrstvou srsti a vody se nebojí. Dlouhou srst je potřeba jednou nebo dvakrát týdně vyčesat. Dokáží lézt na stromy a další vysoké plochy bez větší námahy. Norské lesní kočky se chovají téměř ve všech barvách s bílou i bez ní. Zajímavostí je, že jantarová barva existuje pouze u tohoto plemene.

Stavba těla

• robustné tělo
• váha 4,5 až 10 kg
• hlava tvaru trojúhelníku, profil kočky by měl být naprosto rovný
• tělo je prodloužené a zadní nohy jsou o něco delší než přední, což z ní číní vyníkajícího skokana do výšky
• všechny barvy očí jsou přípustné

Srst

• polodlouhá srst s podsadou (voděodolná)
• barva srsti: všechny kromě čokolády, šeříku, skořice
• kolem krku je srst delší (tvoří tzv. límec)

Srst má zvláštnost, která umožňuje, aby toto plemeno přežilo ve Skandinávii: měkká hustá podsada je překryta dlouhým, mírně mastou srstí. Vlhkost jednoduše nepronikne tuto vrstvu a podsada zůstává teplá a suchá. Typické pro tuto kočku jsou dlouhé chlupy kolem krku, které přecházejí na prsou do košilky, a dlouhá srst je i na zadních nohách. Ocas je dlouhý a huňatý, vhodný k přikrytí, když je zima. Na jaře kočky hustou podsadu shazují.

Povaha a charakter

Je to milující, jemné, citlivé, společenské a inteligentní plemeno. Jsou to  kočky přizpůsobivé a nevadí jim ani návštěvy. Mají velmi tichý hlas a zvyšují ho jen, když mají hlad nebo jej využívají pro komunikaci se svým páníčkem. Norska lesní kočka potřebuje čas na zrání, což trvá nejméně pět let. Jsou hravé až do pozdního věku a vhodné i k dětem nebo jiným domácím mazlíčkům. Jako vždy je lepší a bezpečnější držet tyto kočky uvnitř nebo venčit pod dohledem.

Péče

Norské lesní kočky jsou velmi společenské a neměly by být chovány samostatně. Protože jsou temperamentní a hravé je vhodné jim věnovat dostatek pozornosti. Díky jejich velikosti je nutné mít velký, stabilní a kvalitní škrábací strom. Péče o srst není náročná, s výjimkou jarního období, kdy kočky línají. Týdenní česání a kartáčování obvykle stačí. Během jarního období kartáčujte srst denně, aby se zabránilo tvorbě uzlů. Nejlepší způsob, jak to udělat, je použít hřeben s rotujícími hroty, protože tyto hezky kloužou přes kožešinu a péče o kočku je tak snadnější a dokonce si jí může kočka i opravdu užívat. Zvýšená péče je potřeba v oblasti krku, kde má kočka delší srst. Norské lesní kočky chtějí být v jakémkoliv počasí venku. Balkon s ochrannou sítí pro kočky nebo voliéra je pro ně ideálním prostředím, kde budou zároveň v bezpečí.

Náchylnost k nemocem

Norská lesní kočka je považována za zdravé plemeno. Seriózní chovatelé nechávají provádět testy pro HCM i pro GSD 4. Toto ukládání glykogenu se dědí recesivně. Pokud kotě zdědí gen pro onemocnění od obou rodičů, obvykle zemře během prvních týdnů života, ale existují také případy, kdy mladé zvířata přežijí, ale zemřou nejpozději do deseti měsíců s hroznými mukami. Proto je důležité trvat na testu mateřských zvířat, pokud chcete koupit kotě tohoto plemene. Kočky, které zdědily gen od jediného rodiče, se nazývají nosiči. Tato zvířata nejsou ohrožena svým zdravotním stavem a mají normální délku života, ale neměly by být užívány k chovu tak, aby bylo možné vyloučit další šíření tohoto genetického onemocnění.

Původ a historie

Norská lesní kočka se vyvinula ve Skandinávii prostřednictvím přirozeného výběru, tj. bez lidského zásahu. Toto plemeno se dokonale přizpůsobilo drsným klimatickým podmínkám se suchými léty a ledovými temnými zasněženými zimami. Žila jako lovkyně myší na fjordských farmách, stejně jako u nás obyčejná kočka. Na konci 60. let minulého století bylo možné pozorovat úpadek těchto polodlouhosrsých krásek. Skřížením s krátkosrstými domácími kočkami bylo méně a méně mladých zvířat s typicky dlouhou srstí, jelikož gen pro krátko srst je dominantější. Někteří Norové se spojili, aby vytvořili komunitu pro zachování tohoto plemene a zahájili program šlechtění. Od roku 1977 je norská lesní kočka uznána Fédération International Feline a je nyní chována na všech pěti kontinentech.

Věděli jste?

Norská lesní kočka je jednou z mála uznávaných plemen, která nebyla záměrně vyšlechtěna, ale přirozeně se vyvinula. Na rozdíl od běžné praxe při vzniku nových plemen mají obdařila Nory tímto krásným svořením sama matka příroda.

Zdroj: http://geliebte-katze.de